Čtení pro duši

K zamyšlení

Zdravím všechny těžce zkoušené spoluobčany. Původně jsem se zde chtěla zmínit o všech zdravotnících, pracovnících v sociálních službách, prodavačích, řidičích kamionů a ostatních lidech, kteří v téhle nelehké době pracují s obrovským úsilím  a mnohdy jen se základními ochrannými prostředky. Také jsem chtěla psát o rodičích, kteří třeba nemohou být doma se svými dětmi, protože by ze šedesáti procent svého platu nezajistili rodinu. O dětech, kterým chybí kamarádi a kvalitní vzdělání. O seniorech, kteří stále čekají na návštěvu svých bližních. Ale dostala jsem za úkol najít na současné situaci něco pozitivního. A představte si, po dlouhé úvaze mi to došlo. 

Napadlo nás dříve, když jsme po práci a rychlém nákupu spěchali domů usednout k TV seriálům, jak krásně hřejí paprsky jarního sluníčka? Jak se dýchá svěží vzduch, jak zpívají ptáci, jejichž zpěv je teď nějak "víc slyšet"? Jak voní narcisy a stromy se obalují bílými a růžovými květy?  

Napadlo nás dřív místo toho, abychom své děti odkázali k počítačům a tabletům, abychom měli alespoň chvíli klid, zeptat se jich, jak se celý den měly? Zkusit přijít na to, jak vysvětlit rozdivočelému synkovi malou násobilku či zapálit pubertální děvčici pro české dějiny nebo přírodní zákonitosti? Strávili jsme s našimi dětmi dostatek času, aby nám důvěřovaly a dokázaly zase říct: "Mám tě rád, mami", jako když jim byly dva roky? Napadlo nás vzít děti do lesa místo do supermarketu a učit je jen tak prostě být spolu a poslouchat šumění lesa?

Pracuji jako terénní pečovatelka a setkávám se denně s rodinami pečujícími o své babičky, dědečky, táty a maminky. Nikdy dříve jsem si při své práci tolik neuvědomila, jak moc nám na našich "staroušcích" vlastně záleží a co pro nás znamenají - bezpodmínečnou lásku, oporu v každé životní situaci. Vždyť kdo nás chytí za ruku a trpělivě vyslechne, když nás semele kolotoč života nebo píchnou u srdce nevděčná slova vlastního dítěte? Ať už je to maminka, táta, babička či děda, jejich vždy otevřená náruč pro nás představuje zázemí, jistotu, klid. A to i poté, když už mezi námi nejsou, vzpomínky a emoce si uchováme po celý život, teprve teď si uvědomujeme, jak jsou zranitelní a jakým darem je pro nás každý okamžik strávený s nimi v tichém porozumění.

Kdybych měla jedním slovem říct, jestli mi tenhle "prokletý virus z Wu-Chanu" něco dal, řekla bych : POKORU......vlastně bych řekla tři slova: POKORU, ÚCTU, VDĚČNOST...

POKORU vůči přírodě, její kráse, jednoduchosti a zákonitostem...

ÚCTU ke stáří, k jeho moudrosti a skromnosti...

a VDĚČNOST. VDĚČNOST za to, že jsem lidská bytost, která tu může žít, milovat a vidět vyrůstat své děti...

...a to všechno jsem si uvědomila díky jednomu maličkému a zároveň tak hrozivému viru...viru z Wu-Chanu...

Markéta Smrčková

 

Z terénu

Jako pečovatelka u Charity mimo jiné nakupuji i za obvyklých okolností našim seniorům. Tak jsem se vydala minulé pondělí ráno po 9. hodině nakoupit pánovi. Před Penny marketem stál pán z ochranky, zastavil mě a z pod roušky se linulo mumlání, že nemohu dovnitř.

Ukázala jsem na znak Charity na svém pracovním oblečení.

Pán se nedal! Že prý mi není 65 let, dovnitř nemohu.

Zpod mé roušky nebyl vidět výraz, který jsem měla, ovšem má očka zajiskřila, přidala jsem „volume“ a slušně, ovšem důrazně, jsem se neinformované ochranky zeptala, zda si mám dědouška, kterému jdu nakoupit naložit na záda, aby se na vlastní oči přesvědčil, že nejdu nakupovat soukromě.

V tu chvíli pán oněměl, já to brala jako povolení ke vstupu a slušně jsem poděkovala. Vše dobře dopadlo.

A ponaučení? Zbytečná horlivost na nepravém místě – snad neinformovanost.

A pozitiva - pán už ví zase něco nového a my jsme ušetřili kus papíru s potvrzením, že můžeme nakupovat i v době určené seniorům.

Radomíra Prokešová

 

Drazí nemocní, milí přátelé,

zpravidla to bývá takřka překvapení, jak rychle po době vánoční následují Velikonoce se svou vážnou předehrou – dobou postní. Prorok Izaiáš, jehož jsem zmínil v poselství vánočním, má svoje důležité místo i ve velikonočním tajemství. S pohledem upřeným do daleké budoucnosti říká o Kristu: „A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi...“ Iz 53,4

Vždy znovu a znovu smíme žasnout, že Bůh ve své lásce k člověku zvolil právě cestu vlastního utrpení, aby napravil a vyvážil hřích člověka. Když se zamyslíme nad všemi válečnými konflikty lidských dějin, nad nesmírným utrpením milionů a milionů lidí, způsobených marxistickou ideologií v komunistickém i nacistickém provedení, tak vidíme, že jedině Bůh sám, který své oběti z lásky mohl dát svým božstvím ten potřebný nekonečný rozměr, že tedy jedině Bůh mohl vyvážit tíhu lidské viny; jedině Bůh sám „musel“ zaplatit za lidský hřích, měla-li spravedlnost zůstat spravedlností. Všechno to zlo působili totiž lidé lidem. Proto říká prorok: „on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi...“ Je velmi pozoruhodné, co říká v této souvislosti sv. Pavel v listu Římanům v 5. kapitole. „Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky (Adam – dědičný hřích), tak zase poslušností jednoho, se celé množství stane spravedlivými.“ (Ježíš, poslušný až k smrti na kříži) Toto Boží slovo vypovídá o lidské jednotě – jen kvůli ní má smysl oběť za jiné.

V Adamovi jsme tedy všichni zhřešili, s ním tedy trpíme spravedlivě. Jsme však spojeni i s Kristem. V něm a s ním trpíme i křivdy. Stíhají nás tresty ne vždy za provinění vlastní, ale za zlobu jiných. Toto tajemství Adama a Krista se však opakuje a znovu prožívá denně, ve společnosti lidí, s kterými žijeme. Soužití s jinými je možné jenom proto, že řadě křivd odpovídá řada odpuštění. Jak je dobře, když člověk dokáže odpustit křivdu hned na začátku, než se rozvine dalším umocňováním z obou stran. Už známý spisovatel Tolstoj napsal: „Neudusíš-li jiskru, požár neuhasíš.“

Snad nám toto naše zamyšlení má pomoci objevit další hluboký rozměr mše sv., která je právě zpřítomněním velikonočního tajemství – totiž tajemství Kristova utrpení a smrti, z níž vzešlo jeho zmrtvýchvstání. A my všichni pokřtění jsme pozváni, abychom, poněvadž tvoříme jedno tajemné tělo Kristovo, abychom měli účast i na jeho utrpení, i na slávě vzkříšení.

Tyto věci jsem promýšlel, i díky knize Otčenáš od pana kardinála Tomáše Špidlíka, během své nemoci, která mne na více než měsíc vyřadila z veřejné biskupské služby. Uvědomoval jsem si skrze vlastní zkušenost, že trpělivě snášet tíhu nemoci a bolesti není méně než kázat a sloužit u oltáře. Obojí je totiž plnění vůle Boží, na níž jediné záleží.

Chci ale i tentokrát poděkovat jménem nás všech biskupů za Vaše modlitby a trpělivě snášená utrpení – tím vším pracujeme na společném díle. Kéž nás všechny ty letošní velikonoční svátky posunou hlouběji do nitra tohoto tajemství, abychom celý svůj život mohli více prožívat skrze Něho, s Ním a v Něm.

+ Antonín Basler, olomoucký pomocný biskup

Milí přátelé,

nedávno mně při náhodném setkání jedna žena připomněla, že myšlenka, kterou jsem vyslovil při kázání cca před 20 lety, ji stále oslovuje a pomáhá jí v těžkých životních situacích. Rád bych se s touto myšlenkou podělil i s Vámi. Když jsem po primici (první mše sv. po vysvěcení na kněze) vybaloval dárky, které jsem při této příležitosti dostal, vytáhl jsem z jednoho balíčku kousek smotané látky. Když jsem ji roztáhl, civěly na mne z ní na mne barevné nitky, které z látky vystupovaly a zase se tam vracely. Co to má znamenat? Zarazil jsem se. Někdo si dělá legraci? Ten dárek nedával vůbec žádný smysl. Nechápavě jsem se na tu změť nitek díval. A pak mne napadlo: obrať to. Když jsem látku obrátil, zatajil se mi dech. Byl na ní vyšitý nádherný obraz Poslední večeře. Té hostiny, na které Pán Ježíš vytvořil apoštolům krásné prostředí upřímného přátelství a daroval se jim i nám pod podobou chleba a vína. Dosud jsem se na něj díval z rubu. Také v našem životě jsou situace, které nechápeme, nemají žádný smysl, ptáme se, proč, proč to Bože dopouštíš? Zvláště v době dlouhodobé nemoci a ve stáří se takto někdy ptáme. My vidíme náš život z rubu. Bůh jej vidí z líce. My vidíme změť něčeho nevysvětlitelného, on vidí, že náš život i naše utrpení smysl má a někam směřuje. Věřím tomu, že směřuje do Božího domova, do krásného rodinného společenství kam nás Bůh všechny zve. A co s tím utrpením, které přes veškerou lékařskou péči zůstává a kterému nerozumíme? Hodně záleží na vztazích, které máme s lidmi kolem nás, záleží i na postoji, který k naší životní situaci zaujmeme. Žena, která onemocněla rakovinou, měla syna a dceru, kteří měli zařízený roční studijní pobyt v cizině. Uvědomila si, že kdyby jim o své nemoci řekla, oba by zůstali s ní. Neřekla nic, umožnila jim ten studijní pobyt a tento postoj jí v nemoci dal smysl. Ještě jsem si vzpomněl na postoje některých starých žen, ke kterým jsem chodíval domů se sv. přijímáním. Říkávaly: „Pán Ježíš trpěl, a já trpím s ním.“

Přeji i Vám a vyprošuji dozrávání k takovým životním postojům, zvláště ke vztahu přátelství, společenství s Pánem Ježíšem ve víře, že v ničem nejsme sami, ale on, který prožil utrpení v nejvyšší míře, nenechal se jím zlomit a neproklínal, ale žehnal, je s námi a dovede dát smysl i tomu, v čem my žádný smysl nevidíme.

Mons. Bohumír Vitásek, biskupský delegát pro pastoraci nemocných

Být vděčná…

…A jak se vlastně máte celý den? Ležíte tady naproti svému oknu… posloucháte rádio… cvičíte si v posteli… přijdou návštěvy a pečovatelky… den je dlouhý…

 „Víte já tady ležim už pátý rok. Předtim ty dva to taky nebylo nic moc, ale ležim, ležim pět let. Manžel zemřel před rokem. Je to dlouho, nechci už tady tak dlouho být.

Ale víte, já se budím ráno velmi brzy. Mám spoustu času. Na modlitbu. Modlím se za všechno, co mi Bůh dal a stále ještě dává. Pořád a pořád je za co děkovat.“

                                                     Aneta Svozilová

Tenkrát před padesáti-šesti lety…

Seděli jsme v obývacím pokoji standardně malého a přiměřeně skromného obývacího pokoje panelového bytu. Vlastně jsem měla mluvit s ní, ale dívala se očima kamsi do dáli a vypadala zakletě. Její obličej měl na sobě závoj ostychu a snad i trochu studu. Její ústa byla němá. Hovořil za ni on. A nejen za ni, ale také o ní a pro ni, o tom, jak v noci ještě nebloudí, ale přes den musí zamykat byt, jak musí rozeznat dobré a špatné chvilky, aby jí mohl podat jídlo, anebo vysprchovat, o tom jak ji nemůže ani na minutu nechat samotnou. Choroba naplno propukla před šesti lety. Lék není…, ale on ji léčí trampskými slaďáky z osmdesátých let… Pouští jí je potichu a s citem celé dny. A odpočívá krátce ve chvíli, kdy ji někdo doprovodí ven. Má tolik ráda děti a květiny!

„Jak tohle všechno vlastně dokážete?“ neudržela jsem se. „To víte, před podesáti-šesti lety jsme si řekli: v dobrém i zlém.“

Aneta Svozilová

Poklona tichu a darům života i smrti

A ticho bylo nejvyšším místem, a i to s láskou souvisí…. Josef Šimon

Svoji úvahu nad komunikací bych chtěla věnovat Tichu. Protože slovy zaplavený svět si zaslouží spočinout na tomto pro mne nejvyšším místě mezilidské komunikace. Protože hovořit se učíme od raně dětských let každou volnou chvíli a mlčet spolu nás učí jazyk lásky pouze ve vzácných okamžicích Blízkého setkání.

Teď mě napadá, kdy vlastně se učíme mlčet, jako dovednost přerušení neustálého a neklidného toku slov. Je to při jídle, s plnými ústy, i když třeba mé děti jsou důkazem toho, že i tento um je třeba těžce pilovat. Dále pod vodou…. Mlčíme ponořeni do hudby, zpěvu, tance. Někteří mlčí, když sportují. Někteří mlčí u milování. Mlčíme ve chvílích trapného ticha, ve chvílích, kdy nevíme, co říct, ve chvílích dojetí. Mlčíme v okouzlení a v každém intenzivním prožitku, kdy se zmůžeme na pouhé: Wau! Mlčíme, když spíme (většinou). A všichni umlkneme, když zemřeme.

Pro mne je prožitek sdíleného mlčení okamžikem niterního spojení s druhou bytostí. Pokud ztišíme svá ústa a na chvíli zastavíme proud myšlenek, v nalazení se na sebe sama můžeme teprve souznět s tím Druhým. Můžeme také cítit přítomnost samotného Boha v jeho Duchu. Můžeme objevovat zázrak Sdílení.

Ticho není jenom jeden z pilířů protišokových opatření, ani opak hluku či relaxační technika. Ticho je místo. Místo důstojné a plné kouzel. Místo plné světla, pokud v něm zrcadlíme vlastní světlo. O tichu se hovoří nepoměrně méně, než o slovech. Nezaslouží si to.

Jsem moc ráda, že v kurzu komunikačních dovedností v paliativní péči zaznělo, jak důležité je v určitých chvílích mlčet. A nemyslím si, že ticho je pouze záraz toku slov. Prostředí umírajícího člověka je nutno obeslat klidem a pokud možno příjemnými zvukovými podněty či kulisami. Ztišit řev ulic…a ztišit nářek v nás. A nechat mluvit… Lásku samotnou.

Aneta Svozilová

 

Ona nás přece taky nikam nedala, když jsme byli malí…

Jsme lidé vpravdě různí, různé příběhy, různé osudy, rozmanité rodinné pospolitosti… Máme se více či méně rádi, a nebo se nemáme rádi, a nebo se dokonce máme neradi. Nejvíce vidět je to doma. Jsou rodiny, pro které je opravdu problém navštívit maminku 1x měsíčně v domově pro seniory, snad ještě tak v dobré datum výplatního termínu starobních důchodů, nebo také vůbec ne, máme toho přeci tak hodně. A také jsou rodiny, které tráví léta pospolu s nemocným starým člověkem, léta nespí, nejezdí na dovolené, pojídají prášky na bolesti zad, ale umístění maminky v pobytové sociální službě je pro ně nepředstavitelné. „Ona nás taky přece nikam nedala.“ A člověku se tají dech, kolik lásky vlastně dokáže dát člověk člověku. Nezměřitelně. Pokud se rozhodne. SPRÁVNĚ.

Aneta Svozilová

 

Shalom našich dní

Tak nějak se tváříme, kolik to máme starostí, vše postíhat a zvládnout…. Hodně hovořit, hodně prožít, mít své jisté…A čas, který jsme si sami nedali, a který nám bude zase odňat, aniž bychom si připočetli byť jen jedinou vteřinu, si žije vlastním životem. Životem nezbedného dítěte, kdy je jednou sáhodlouze natažen, že nemůžeme dohlédnout konce dalšího dne a podruhé utíká jak splašený kůň od prosince k prosinci. A v prožitku této tak zvláštní situace, kdy jsme zde a vlastně neovládáme vůbec nic a vůbec nikoho a vlastně ani sami sebe, je komické pozorovat, jak pozlátko našich tužeb melancholicky slábne. Jak jsou naše starosti plytké, jak bolest i radost sama vyprchá. A zbyde jen On. Boží syn a láska, pro kterou jsme tady na věčnost. A v tom… můžeme… spočinout.

Aneta Svozilová

 

A ty hůlky mám tři

„ A ty hůlky mám tři, nechcete si pučit?“

„Děkuji, určitě se stavím, až to přijde.“

„Jó děvenko, to já už tady nebudu….“

(povídání na zasmání k nevídání)

Aneta Svozilová